Petra Černocká: Snažím se neměnit své životní tempo

Stále dobře naladěná Petra Černocká (74) se udržuje v kondici pravidelným cvičením a prací. Její elán je záviděníhodný, letos se chystá na řadu koncertů, v největší pražské aréně by ale vystupovat nechtěla.

Čím se aktuálně zabýváte?
Snažím se neměnit své životní tempo. Už jsem ve věku, kdy mi určitý stupeň zátěže pomáhá od té pohodlnosti a sezení u televize nebo někde v cukrárně s holkami. Snažím se být stále v pohotovosti, koncertuji a hraji v divadle Studio DVA v představení Saxana. Většinou jsou ta představení o víkendech, tak si připadám taková žádaná. Nejradši mám akce, které jsou do sta kilometrů od Prahy. Tohle povolání je strašlivé kvůli tomu cestování. Navíc neřídím, a tak mě vozí můj manžel, kterého je mi kvůli tomu velmi líto. Vlastně řidičák mám, ale nejezdím, všude se stále něco kope a opravuje, tak už se k tomu asi vracet nebudu, i když mám potvrzení od doktora, že bych mohla.

Jste stále v jednom kole. Jak relaxujete?
Moje stejně staré kamarádky mě v jistém smyslu obdivují. Pravidelně dvakrát týdně cvičím, buď je to jóga, nebo cvičení na velkých balonech. Také třikrát denně chodím na procházky s naším pejskem. Popravdě řečeno, cvičím ze strachu. Mám trauma z toho, že kdybych to nedělala, z té postele by se mi ráno vstávalo podstatně hůř než teď. Děsí mě ztráta pružnosti těla, protože jsem samozřejmě zaznamenala, že celý chod toho ústrojí je hlavně ráno podivně zpomalený. Je potřeba ho intenzivně protahovat.

Působíte velmi energicky. Co vás nabíjí?
Mě nabíjejí rozhodně podněty zvenku. Když jsem doma a jen koukám na zprávy a za chvíli omylem na další na jiném kanále, to mi na dobré náladě nepřidá. Mám velké štěstí, že mám výborné kamarádky. S jednou chodím na různé přednášky, ona je vždycky vyhledá a já ji doprovázím. Byly jsme například na besedě s Danou Drábovou, to je úžasná dáma. Když hodinu a půl posloucháte někoho tak chytrého, jako je ona, je to ohromně nabíjející. Mám takové svoje oblíbené koně a velice mě to psychicky občerstvuje. Je fajn občas vyrazit za kulturou a něco nového se dozvědět, nejen sedět s kamarádkami a drbat o běžných věcech. Ale to mám samozřejmě občas také ráda.

Dnes je velmi populární vystupovat v O2 areně. Je to i váš sen?
Myslím si, že kdyby někdo prodal koncert se mnou v O2 areně, měl by dostat Nobelovku, protože to prakticky není možné. Já jsem tam jednou vystupovala s Karlem Gottem, bylo to krásné, ale měla jsem tam velmi stísněný pocit. Jsem komornější typ, ráda s lidmi v publiku komunikuji, to by tam moc nešlo. Působí to na mě tak, že tam ani moc nejde o nějaký skvělý hudební výkon, ale spíš o ten vizuální efekt, plátna a efekty. Preferuji sály, kam se vejde maximálně 400 lidí. Mám ráda i soukromé komornější večírky. Teprve když přijdu do sálu, vím, o čem budu mluvit, nepřipravuji si to předem. Naštěstí mám manžela, který je třeskutě vtipný, někdy až moc, a má velký úspěch. Takže ten vždycky všechno zachrání. Neumím si nás představit v tak velkém prostoru, jako je O2 arena, ale teď je to zřejmě móda. Další věc je ta, že propadám panice v takových prostorách, tak bych to nejspíš nezvládla.